BRAUNEROVÁ Zdeňka [ Osobnost ]
BRAUNEROVÁ Zdeňka (* 9. 4. 1858 Praha, + 23. 5. 1934 tamtéž) - česká malířka, grafička, knižní ilustrátorka
Jednou z nejzajímavějších ženských osobností českého kulturního života na přelomu 19. a 20. století byla bezesporu Zdenka Braunerová, neúnavná organizátorka společenského a uměleckého života a propagátorka česko-francouzských kulturních vztahů. Vedle Amálie Mánesové (která ji také učila) a Kamily Hilbertové-Reifové (matky Jaroslava a Kamila Hilbertových) patřila k nemnoha českým malířkám.
Narodila se jako nejmladší ze čtyř dcer významného českého politika F. A. Braunera. Vzhledem k dostatečnému hmotnému zabezpečení se mohla s podporou svého otce věnovat již od mládí uměleckým zálibám. Jejími učiteli byli nejdříve S. H. Pinkas a posléze A. Chittussi. Dva dlouhodobé pobyty v Paříži, zaměřené na studium malířství, ji přivedly do prostředí francouzských uměleckých kolonií, kde se volně stýkala s předními malíři, sochaři a zásluhou svého švagra i spisovateli. Mezi její přátele zde záhy patřili France, Huysmans, Mallarmé, Redon, Rodin a Claudel. V roce 1887 v Paříži také poprvé vystavovala a hned získala i ocenění. Na svých cestách po Francii a i do Anglie namalovala řadu obrazů ovlivněných impresionismem a symbolismem (například Lodě na Temži, 1886).
Po svém návratu do Čech v roce 1894 změnila svou uměleckou orientaci. Pobyt v idylických Roztokách neměl s pařížským prostředím nic společného. Braunerová také téměř opustila svou obrazovou tvorbu a postupně se začala hlouběji zabývat menšími žánry, s nimiž byla pak spojena její virtuozita knižní grafičky. Domácí prostředí ji také přimělo věnovat se lidovému umění. Jejím životem procházeli význační muži - J. Zeyer, Vilém Mrštík (s ním byla i zasnoubená), F. X. Šalda či F. Bílek a Joža Uprka - jimž byla vždy dobrou přítelkyní a pomocnicí. Zasloužila se také velkou měrou o uspořádání výstavy Rodinových soch v Praze. Roku 1902, při umělcově návštěvě u nás, mu byla průvodkyní po jejím milém Slovácku, a oživila tak staré přátelství navázané v Paříži.
Vedle obrazů, které vystavovala na akcích Mánesu, Krasoumné jednoty a dalších (obrazy V podzimním jitru, 1898, série leptů ze staropražských zákoutí - například Platnéřská ulice v Praze, 1899, Židovský hřbitov a další), se věnovala spíše drobnějším pracem z oblasti dekorativního umění a knižní grafice. Podílela se významně na její obrodě a formování grafické tváře některých knižních edic (Knihy dobrých autorů, Symposium) i časopisů (Moderní revue). Po roce 1902 přešla k návrhům maleb (a posléze i jejich realizacím) na sklo. Předlohy přitom vycházely ze slováckého lidového umění. Stala se také přední aktivistkou za záchranu staré Prahy.
Za svá díla (ze všech oborů, jimž se věnovala) se jí dostalo i mnohých ocenění nejen u nás, ale po celé Evropě (čestné uznání za 2. místo na výstavě v Paříži 1887, stříbrná medaile na výstavě knižního umění v Lipsku 1914 a další).
